Protože podle všech známek měla Mimoň farní kostel již od 12. století, muselo být také zajištěno obydlí pro duchovního správce. Lze se tedy právem domnívat, že vedle kostela vždy stálo nějaké obydlí pro faráře. Jistě nebylo velké, protože katoličtí duchovní měli tehdy již povinný celibát, a nebylo tedy třeba počítat s prostorným obydlím pro celou rodinu. Kolem roku 1376 měl farář v Mimoni ku pomoci kaplana, což se v následujících letech čas od času znovu vyskytlo.Z historických pramenů nelze zjistit, kde tito kaplani bydleli. První pevný časový údaj o faře je z roku 1646, kdy byla postavena malá dřevěná budova. Proto první řádně ustavený a finančně zajištěný kaplan, který nastoupil v roce 1667, nemohl v této stále faře bydlet a byl na byt i stravu u zámeckého hejtmana. Když byl postaven nový kostel, byl položen i základ k nové prostorné faře dne 7. září 1675. Stavbu vedl litoměřický stavitel Julián Broggio a v roce 1677 ji ukončil. Rok nato byla ve dvoře fary postavena vlastní samostatně stojící budova pro kaplany, takže již nemuseli bydlet v zámku.

Nachází se v jihovýchodní lokalitě našeho města, bezprostředně za dnešní restaurací Dřevěnka. Jižní a západní úbočí tohoto skalního masivu stoupá strmě vzhůru a lze na něm pozorovat erozní činnost vodního toku Ploučnice. Meandry tohoto toku však upravil již dnešní člověk. Ten nechal zasypat i malebný potůček, který se vinul od západu podél tohoto skalního masivu až železničnímu mostu přes Ploučnici, ve kterém měli svůj domov ještě v polovině 20. století raci. Zbylo po něm nyní již pouze řada starých stromů. Několik domů, které jsou jakoby přilepené ke skále Křížového vrchu si jistě zachovaly též na něj vzpomínky. Kdy tento vrch získal své dnešní pojmenování lze poměrně přesně vystopovat, není však původní. Jeho nejstarší označení bylo Galgenberg, neboli Popravčí nebo také Šibeniční vrch. Kdy tento název vznikl není přesně známo.

Z českých nejvýznačnějších rodáků města Mimoně byl snad František Xaverius Jediná, narozený v Mimoni 2. prosince 1779 jako syn jakéhosi pražského vojáka. Studoval v Praze. Působil jako kněz nejprve v diecési Královéhradecké a to od 28. srpna 1802 v Chrasti, pak byl l rok kaplanem v Bělé, v Německém Brodě a u sv. Havla v Praze. Nejdéle byl farářem v obci Svatém Poli u Dobříše a to od roku 1807 až do roku 1834. Stal se nakonec proboštem na Svaté Hoře u Příbrami. Patří do okruhu českých národních buditelů. Byl znamenitým kazatelem a kázával na velikých slavnostech po celém širokém okolí. Vydával české knihy svých kázání tiskem vlastním nákladem a věnoval je dobříšskému knížeti Rudolfu z Colloredo Mansfeldu, pánů na Opočně a Doupově u Karlových Var. Je to snad jediný buditel města Mimoně.

Roku 1867 byl zahájen provoz na želez. trati Zákupy- Mimoň, roku 1883 lokálka rozšířena na trať Česká Lípa - Zákupy - Mimoň.
V následujících letech byl velmi vážně ohrožen rozvoj průmyslu v Mimoni, když původní projekt rozšíření trati z České Lípy přes Zákupy do Mimoně a dále do Liberce měl být změněn ze Zákup směrem na Kamenici - Jablonné a Mimoň měla zůstat pouze jako vlečka. Celý projekt tratě vedl z Teplic přes Litoměřice, Č. Lípu do Liberce. Následovalo velké pobouření mezi podnikatelskými kruhy a městem, kteří s těmito změnami nesouhlasily a ostře protestovaly. Následovala velká jednání za účasti nejvyšších státních míst. Velký zájem projevili především podnikatel fy. Fischel, hrabě Hartig a za město purkmistr Mimoně Max spolu s radními města v čele s prvním radním Epingerem. Po dlouhých jednáních a intervencích na nejvyšších místech bylo dosaženo kladných výsledků, když projekt tratě byl zachován v původním programu přes Mimoň.

Po odchodu wehrmachtu si antifašistická skupina ihned ustanovila tzv. Národní stráž, která si 9. května obstarala zbraně v kasárnách SA nedaleko Hardikovského statku, který byl prakticky opuštěn až na několik jedinců, kteří se zde ukrývali a nebyli ochotni bojovat, zpracováni již výše uvedenými německými antifašisty, kteří se sem vrátili v nastalém zmatku jako příslušníci této jednotky již dříve. Členy Národní stráže byli výhradně Češi, nebo Němci, kteří perfektně ovládali český jazyk, aby se předešlo případným nedorozuměním, kdyby Česká národní stráž promluvila německy nebo lámaně česky v nevhodný okamžik. Členy této Národní stráže byli Josef Hons, který se včas vrátil z Berlína, kam byl nasazen, Alois Hons, Vitík, Sobota, Dušek Bedřich, Chleborád, Němci Fr. Mayer, který působil později jako pracovním ve Správní komisi pro německé otázky, Suske, Oswald Reichelt a Kirschner. Jejich prvořadým úkolem bylo v prvních hodinách zajistit ve městě pořádek a bezpečnost všech obyvatel bez rozdílu národnosti až do příchodu pravidelných pořádkových sil.

Volby do říšského sněmu v M. 3.12.1938 vyzněly jednoznačně v Mimoni pro henleinovskou stranu s 100% ziskem. Mimoňské továrny byly přebudovány na válečnou výrobu a Mimoň se stala mezinárodním pracovním táborem, ke konci války se sem přemísťuje část válečné výroby s obsazených a vybombardovaných míst na východě. Z těchto míst se do M. stěhovalo i velké množství obyvatel.
Vedle velké části obyvatel M., kteří souhlasili nebo byli alespoň loajální k nacistickému uspořádání, nacházeli se zde i odpůrci tohoto režimu, kteří byli označováni po válce jako antifašisté a chodili, pokud se jednalo o Němce, s červenou páskou na levém rukávu. Mezi ně náležela i část Čechů, kteří se projevili celou dobu především tím, že odmítli přijmout německé občanství či přihlásit se k Němcům, jak se obecně uvádělo. Z řad německých antifašistů, kteří se navenek přísně utajovali, ale tajně se dle možností scházeli, byli někteří pověřeni, aby se dobrovolně hlásili do nacistických organizací. Samozřejmě se nejednalo o hromadný nábor. Hlavním cílem těchto osob bylo získat jakékoliv informace přímo v řadách těchto nacistických organizacích.

V září 1942 na mimoňském bezpečnostním oddělení přišlo hlášení vedoucího II.tábora o nočním útěku Francouzů Eugena Billauxse, Alberta Avenanta, Luciana Gigota a Adolfa Olivetti.
Své dovolené využívali k tomu, že se prostě nevraceli a ve válečné vřavě je bylo jen těžko je stíhat. Přesto bylo požadováno, aby se tyto případy hlásily prac. oddělení Francouzů v Berlíně.
Francouzi dělali úřadům těžkou hlavu. Zvláště to bylo na Landratu v Jablonném, kde se vyskytovaly časté pletky Francouzů s německými ženami. Úředníkům bylo líto dobrých pracovníků a proto jim vyměřovali dlouhé tresty. V říjnu 1941 jsou zaznamenávány mnohé milostné vztahy mezi zajatci a Němkami, zvláště pak s Francouzi. Jako příklad lze uvést : V létě 1941 se před táborem v Hlemýždí, odkud někteří docházeli do Melde Werke, zastavily dvě Němky, které přehodily přes plot balíček s cigaretami adresované zajatci č. 17514, Franciosu Ruenoci. Podezření padlo na několik německých dělnic, jedna z pachatelek se však prozradila sama, když chtěla podplatit velitele zajateckého tábora Maxe Bauermanna.

V roce 1938 se Češi a levicově orientovaní Němci v zabraných oblastech nepřestali vzájemně stýkat, nepřerušili ani spojení se svými přáteli a druhy ve vnitrozemí. Proto byla věnována bedlivá pozornost policejních a politických orgánů hlavně okolí protektorátních hranic - katastrálním obcím, ležícím směrem k české oblasti. K nim patřily také obce východně a jihovýchodně od M., kde situace pohraniční stráže ztěžoval lesnatý porost a řídké osídlení.
V červenci 1939 zjistila policie, že řada Čechů, německých komunistů z M. přejelo u Kuřích Vod hranice na kolech a v Bělé p.B., které tehdy již ležely v tehdejším Protektorátu, nakupuje mouku. Členy této výpravy byli manželé Kočí, kteří prosluli jako organizátoři českého života v M. za 1. republiky, spolu s Rudolfem Šputichem, lakýrníkem, paní Becková, vdova po mimoňském Čechovi a němečtí komunisté Brenerovi s dělníkem Kopeckým. Při výslechu některých mimoňských obyvatel vyšlo najevo, že podobné schůzky a návštěvy Protektorátu byly touto skupinkou uskutečněny již vícekráte.

V počátku II. svět. války žil již zase plně po krizí třicátých let mimoňský průmysl, který však byl plně již v režii potřeb válečné mašinérie německého zbrojního průmyslu. S tím stouply i platy a tím i koupěschopnost obyvatel. Značný rozvoj doznává dřevozpracující průmysl. Celkový přehled mimoňského průmyslu v té době byl následovný :
EMPE WERKE - firma Ernsta Pelze měl začátkem října pouze 6 zaměstnanců, ale na konci roku 1940 jich již měl 150.
Továrna ohýbaného nábytku, jehož židovští majitelé Arnošt a Bedřich Hirschové museli těsně před záborem opustit továrnu i město z všeobecně známých důvodů ve své pro ně nebezpečné době. Majitel si však při svém útěku vzal sebou všechny peníze na hotovosti a výroba vlivem prudkého poklesu exportu se dostala do velkých nesnází. Příkazem libereckého gestapa byla firma zařazena do pozemkové knihy s vlastnickým právem Německé Říše a název přeměněn na MELDER WERKE a.s.. Pokles výroby přinesl i propouštění zaměstnanců.

Z významných českých úřadů zde mělo sídlo :
Okresní soud se stálým úředním dnem jako expozitura úřadu v Č. Lípě, Berní úřad, Poštovní úřad, Důchodový kontrolní úřad, Četnická stanice, Lesní správa v Borečku, ČSD, Vojenská hříbárna Nový Dvůr, Ostroh a Medný.
Na všech těchto úřadech sloužilo však vedle Čechů i mnoho Němců a to nikoliv jen jako úředníci, ale i na vedoucích místech. Často neovládali řádně ani český úřední jazyk. Typickým příkladem poněmčeného českého úředníka byl přednosta Berního úřadu Slánský, který s typickým českým příjmením a českým původem neuměl pořádně svůj jazyk a zastával úřad až do rozhraní let 1935/36. Dalším příkladem byl velitel české četnické stanice, kterým byl původem Němec a své místo zastával až do r. 1933. Jednalo se převážně o úředníky a zaměstnance, kteří přežívali ještě z dob rakousko - uherského mocnářství. Toto se uvádí jako pro dokreslení národnostního složení v Mimoni.

Český živel v Mimoni byl od nepaměti. Dalo by se říci, že i první obyvatelé obce M. byli Češi. Svědčí o tom různé názvy obcí a míst jako př. Tschihadlberg (z českého čihadla, místa kde se číhalo na ptáky). Asi nepřímo na toto ukazuje i kronikář Tille, který uvádí pány z Ralska (a nikoliv z Roll) již za knížete Václava. Jednoho uvádí příkladně jako Wenzel, jiného zase jako Zdislav, všude uvádí, že se jednalo o Čechy.
Jisté však jem že Mimoň měla od určitého historického údobí stále větší a větší německý ráz. Do těchto německých rázovitých krajů sice přicházeli i Češi z nedalekých ryze českých krajů, byli mezi nimi řemeslníci či rolníci, kteří si zde zakládali živnosti a hospodářství, mnozí z nich se stali i velmi zámožní, přesto však zcela neudrželi svůj čistě český rod. Z českých řemeslníků lze uvést příkladně kováře Václava Brycha, krejčí Aloise Vitíka či Bartuška, malíře pokojů Václava Štěničku a Patočku, hostinského Brože a mnohé další.

Protože M. ležela na důležité obchodní cestě z Prahy do Žitavy, docházelo v minulosti také v jeho okolí k častým válečným dramatům, což se samozřejmě neobešlo i bez drancování, vypalování, zabíjení, znásilňování a všemu tomu, co tyto události provází. Ani Mimoň je tedy nebyla ušetřena. Mezi nejkrvavější údobí v historii Mimoně náleží údobí husitského hnutí, kdy se přes M. převalila husitská vojska vícekráte. Při jednom tažení, bylo to snad již poslední s hrůzným dopadem, které se odehrávalo v posledních dnech dubna 1426, přitáhly husitské voje od Bělé přes Kuří Vody a pokračovala dále na Lípu, byla Mimoň zcela vypálena, ovšem vzhledem k tomu, že tehdejší stavby byly většinou dřevěné, střechy ze slámy, navíc Mimoň již tehdy měla velké množství úkrytů v jeskyních po celém tehdejším obývaném území jakož i svého ochránce Ralsko se svými lesy a skalními úkryty, žila obec po jejich odtažení opět svým životem. Stálo to však více námahy na obnovu a bolest nad ztracenými životy.

Bohaté městečko Mimoň, jemuž roku 1854 udělil listinu stvrzující jeho dosavadní výsady, prodal i s pustým hradem Ralsko + 6 vesnic t. 1578 Bohuslavu Mazancovi z Frymburka a na Slatiňanech. Složití dědické vztahy po Bohuslavově smrti vedly nakonec k tomu, že syn Karel (ač ještě asi roku 1596 věnoval své ženě Máři Magdaleně Robenskapské na Mimoni) prodal Ralské zboží Janu Millnerovi z Mühlhausenu, císařskému radovi a sekretáři za 20.000 kop grošů českých. Jan Millner z M. k tomu r. 1604 přikoupil zbytek děvinského panství, zmítajícího se po smrti Karla z B. r. 1593 ve spletitých dědických nesnázích a sporech. Děvinská část obsahovala hrad (zámek) Děvin s poplužným dvorem Nový Hamr s hamrem a mlýnem, vsi Horní a Dolní Novina, Medný, Ostrov a Palohlavy.

Do dávných dob pravěku sahají počátky jisté obchodní cesty procházející Mimoni od j. na s, asi stejně jako pozdější zemská středověká stezka. Tato středověká zemská stezka byla významnou životní dopravní tepnou, která podstatnou měrou odrážela celou dávnou i nedávnou historii města Mimoně a jeho okolí. Podél této cestě vznikaly významné hrady, osady, které později přerostly v méně či více významné obce. Mezi ně největší význam měla Mimoň. Její původní pojmenování asi nebude již možné zcela přesně nikdy přesně určit, lze vycházet jen z útržkovitých různých záznamů. Tille ve svém rozsáhlém díle označuje jeho původ za keltský, Sedláček uvádí jeho označení za německý původ. Český název pochází údajně z mužského osobního jména Mimon, jak uvádí Profous.

Osmdesátiletý kmet (psáno ~ r.1959) pan Honzejk z Mimoně, Široká ul., starousedlík, obyvatel Mimoně, české národnosti, nar. r. 1879 v Žitavě, kam se provdala jeho matka z Čech, hojně zcestovatelý po zemích starého Rak. Uherska a Německa vypsal svoje zkušenosti a zážitky z města Mimoně z doby jeho mladosti, které nám podávají zajímavý obrázek tehdejších poměrů v našem městě i v této části země České v době před 60 - 40 lety (1900 - 1925). Jeho vyprávění je svérázné a originální. Jeho čeština nás uvádí na stopy starého, někdejšího původního nářečí v Mimoni a jeho okolí.
Vzpomíná i někdejší české menšiny v Žitavě v Srbské Lužici za zemskými hranicemi a velmi dobře zná i Lužické Srby, jejich jazyk, což bylo u něho velmi pozoruhodné. Jeho vyprávění je následující.

V loňském roce byla odhalena pamětní deska rodákovi z Mimoně, opernímu pěvci Rudolfu Watzke. Kod to vlastně byl ?
Rudolf Watzke byla osobnost, která bezesporu patřila mezi význačné osobnosti kulturního světa, který byl vskutku dítětem štěstěny. Jeho dětství a původ vůbec nenaznačoval, že bude tím, čím se proslavil. Jeho otec Josef Watzke byl totiž malířem pokojů a lakýrníkem, který se přiženil do Mimoně z Jablonného (tehdejšího Německého, nyní v Podještědí) za jistou Johanou Teifelovou z Mimoně.
Mladý Rudolf Watzke se narodil 5.dubna 1892 v Mimoni v čp. 13/I v dnešní Pražské ulici. Po absolvování národní a měšťanské školy se vyučil řemeslu svého otce, které také provozoval. Prodělal první světovou válku a poté pokračoval ve svém řemesle. Při práci si rád zpíval a nic nenasvědčovalo tomu, že stane na prknech, která znamenají svět. Dnes již je známo, že o jeho objev se zasloužil hudební vedoucí kostelního chóru Emil Kühnel, který jej doporučil k dalšímu pěveckému školení u význačné chorvatské pěvkyni Drage Kreißl – Hauptfeldové v Liberci. Zde byla odstartována jeho význačná pěvecká kariéra. Mladý Rudolf Watzke velmi rychle pochopil své poslání, které se rozhodl podstoupit. Byl velmi pilný student, který měl za sebou válečné zkušenosti a 2,5 roku ruského zajetí v 1. světové válce.

Nedávno jsem se u kamaráda podíval do jednoho ze svazků Encyklopedie nazvané Ottův slovník naučný.
Knih je pěkná řádka a v knihovně vypadají moc pěkně.
Vyhledal jsem si heslo Mimoň a pustil se do zajímavého čtení.
Zajímavé je, co se tu vše vyrábělo.

K článku o historii sousedních Hradčan nepochybně patří se zmínit o jedné velmi kontroverzní postavě, která se tu za války vyskytla.
Jedná se o plukovníka Hanse - Ulricha Rudela a je to dost zajímavé čtení.
Oberst Hans-Ulrich Rudel, nejkontroverznější postava německé éry letiště. Narodil se 2. července 1916 v Konradswaldau ve Slezku. 4.prosince 1936 vstoupil do Luftwaffe a v červnu 1938 nastoupil jako pilot Oberfähnrich u I/St.G č. 168. Poté vystřídal několik jednotek, ale ani u jedné nebyl příliš oblíben pro svou striktní nechuť k alkoholu, pití mléka a stranění se žen. Vyhrává ale mistrovství wehrmachtu v lyžování. Šanci bojově létat dostal až u I/St.G2 a náležitě ji využil.

Hradčany leží mezi Doksy a Mimoní v centru bývalého vojenského újezdu. První zmínka o vsi Kummer ( v překladu „hoře“ ) je v pozemkové knize panství Doksy z roku 1711, ale její původ sahá do dob mnohem starších. Z osady u kupecké stezky z Hradiště ( Mnichovo Hradišgtě ) do Lipé ( Česká Lípa ) vznikla zemědělská ves s asi dvaceti hospodařícími statky. Na počátku 18. století vznikla na řece Ploučnici pila a pílilo se tu dřevěné uhlí. Průmyslový rozvoj vyvrcholil postavením vysoké pece na tavení železa. Železná ruda se těžila v lesích mezi Borným a Bukovou, což potvrzují některé místní názvy ( Havířský vrch ) či přímo zbytky po těžbě. Ruda obsahovala asi 40 % železa a týdně se ho vytavilo až 130 centů. Ke zpracování odlitků byl na Ploučnici postaven železný hamr. Vytěžením ložiska počátkem 19. století vysoká pec zanikla, stejně jako barvírna kartounů a bělidlo na řece. V roce 1870 byla v Mimoni založena Fischelova továrna na nábytek, do které velká část obyvatelstva docházela pracovat. V této době byl v Kummru vrchnostenský statek, ovčárna a myslivna. Ves neměla nikdy kostel,
jen malou kapličku.

V historii města se udála v květnu řada zajímavých akcí. Pojďme se na ně ve stručnosti podívat.
1 9 4 5
05.10. Vstup Rudé armády do města – osvobození města od nadvlády německé Říše
05. Soupis cennosti a hotovosti zajišťoval a prováděl Judr. Jan Melichar, zajišťovaly se též kola, hudební nástroje, rozhlasové přístroje atd. Vše uskladňováno v německé škole
05. Správní komise města M. – předseda Josef Kočí, místopředseda Jan Čistecký, členové Jan Vitík. Václav Štěnička, Josef Hons, poradce KSČ s. František Mayer (německý občan Mimoně)
Na 1. schůzi ustanoveny referáty :
zásobování – Vitík Jan, finanční – Chalupný Bohumil, bytový – Habl František, kultury a školství - Zavřel Jan, hospodářství – Kaninský Fr., stavební – Judr. Melichar Jan, personální – Čistecký Jan, bezpečnostní (prozatímní) – Kaninský Fr., poradce za KSČ – Mayer Franz, zást. dělnictva a pracujících – Spudich Rudolf,
správce měst. jatek – Hons Josef, pomocný jateční (prozatímní) – Helze Franz, tajemník města – Noll Václav, městský úředník – Bartušek Jindřich