Rád bych touto cestou upozornil na internetové stránky, které se věnují zaniklým obcích bývalého výcvikového prostoru Ralsko.
Stránky vycházejí z diplomové práce Josefa Kykala ml. a jsou doopravdy moc zajímavé.

Poslední část zahrnuje fotografie regulačních prací prováděných v blízkosti Zámeckého mostu, prohlubování koryta Ploučnice, ukládání kanalizačního řadu a závěr pak tvoří pár fotek z proběhlé rekonstrukce a slavnostního otevření mostu 6. srpna 2010.

Jak ukazují staré obrázky z období přelomu 19. a 20. století, jakož i třicátých let 20. století, měl tento most po obou stranách vozovky pískovcovou zídku, která byla obdobná jako na mostě Poštovním.
Tato ochranná mostová zídka na jižní straně mostu navazovala na východní straně na obvodovou zeď zámeckého parku a na západní straně na vstupní kamennou bránu do areálu zámku a následně na severní zámeckou zeď. Vozovka byla prašná. Na severní straně mostu vedla ochranná mostová zeď až k objektu lázeňského domu, na východní straně až do úrovně počátku cesty. Stopy této zídky na východní straně jsou ještě dnes viditelné. Obvodová zeď zámeckého parku v této části se dochovala dodnes.

Zítra bude slavnostně otevřen nově zrekonstruovaný Zámecký most. Je moc dobře, že další kout našeho města je zase o něco hezčí. Rekonostrukce mostu začala již v roce 2008, kdy byly vyvrtány sondy. Vlastní rekonstrukce proběhla v období od srpna 2009 do konce června 2010 a vyžádala si náklady ve výši cca 13,5 mil. Kč, z toho cca 12,5 mil. Kč tvořily dotace EU. Dílo je hotovo a tak nezbývá než poděkovat všem zúčastněným, kteří se podíleli na jeho zhotovení.
Podívejme se však na zajímavou a bohatou historii mostu, kterou si zde s laskavým svolením pana Osvalda Honse můžete přečíst.

V sobotu 29. května se uskutečnila již druhá letošní vycházka, kterou pořádalo Společenství historie Mimoně, Ralska a okolí. Tentokrát jsme se nepotýkali s nepřízní počasí a tak zhruba třicítka zúčastněných si vycházku opravdu užila.
O velmi zajímavý výklad všech zajímavostí se tradičně postaral náš člen pan Osvald Hons. Za nádherného slunného počasí naše cesta vedla kolem koupaliště, rybníků až k bývalým slunečním lázním Adolfa Lepina na Srním potoce.

I přes obrovskou nepřízeň počasí se v sobotu 10. dubna sešlo na náměstí 1. Máje přes čtyřicet účastníků plánované procházky "malým Jeruzalémem". Účastníci byli překvapivě nejen mimoňští, ale i z České Lípy a také i 14 hostů z nedaleké Žitavy. Ti se však vzhledem k velkému dešti nakonec soustředili pouze na návštěvu Božího Hrobu, kam s nimi zašel pan Kurt Pobuda.

Včera se sešli na řádné valné hromadě členové Občanského sdružení Společenství historie Mimoně, Ralska a okolí, aby zhodnotili svou činnost za uplynulý rok a projednali návrh akcí na ten letošní.
Zprávu o činnosti za rok 2009 přednesla šéfová sdružení Lenka Špačková, která v úvodu uvítala přítomné hosty v čele s panem starostou. Nejlépe byla zhodnocena návštěvu rodáků v srpnu loňského roku, ale i další akce, kterou sdružení buď samo pořádalo, nebo se na nich podílelo. Jediná kritika padla na velmi slabou účast na některých akcích.

Dovolují si tímto upozornit jménem Společenství historie Mimoně, Ralska a okolí, že na Bílou sobotu t.j. 11.dubna 2009 bude na programu České televize v 10,40 vysílání pořadu Hledání ztraceného času, který uvádí pan Karel Čáslavský. V tomto programu tentokrát bude věnován velikonocím, kde bude zahrnuta i smyčka v délce přibližně 3,30 minut o Pašijových hrách v Mimoni.

Po únoru 1948 se začal naplňovat jeden z programů, který měl skončit se soukromými zemědělci. Začínají se organizovat státní statky z velkých hospodářství a počíná se kolektivizace vesnice přesto, že ministr zemědělství Ďuriš prohlásil v Bohaticích při předávání dekretu o vlastnictví půdy drobným rolníkům, že kolchozy nebudou a kdo s takovou myšlenkou přišel, toho ať vyženou ze vsi bičem. Měl pravdu. Kolchozy nebyly, ale JZD ano. Družstevnictví si ve vyšším typu vyžadovalo i soustředění živočišné výroby. Vzniklý nedostatek masa, který se stále více prohluboval si vyžádal řešení. Až do 31.5.1953 byly veškeré potraviny a zvláště maso a masné výrobky na potravinové lístky.

Již po páté se konal v sobotu 11. října "Posvícenský výstup na Ralsko" - akce, kterou organizuje Společenství historie Mimoně, Ralska a okolí.
Přestože byla akce avízovaná měsíc dopředu sešlo se - jak je v Mimoni již tradicí - celých tiřnáct účastníků + jeden pes.
Velmi pikantní na účasti pak je skutečnost, že skoro čtvrtinu zúčastněných tvořili turisté až z dalekých Pardubic. Nevídané, leč pravdivé. Zdá se, že mimoňáci dali opět přednost lenošení u výtečné programové skladby našich TV stanic.

Nedávno jsem tu napsal o našem opraveném nádraží. V souvislosti s nádražím vyšel i článek v MFDnes v němž bylo několik nesrovnalostí.
Uvedeme ne na správnou míru.
V článku „Mimoň má nové opravené nádraží“ se uvádí, že bylo uvedeno do své původní podoby
z počátku minulého století.

Osvětlení ulic v Mimoni bylo zavedeno poměrně pozdě, teprve v druhé polovině 19. století. Byly to petrolejové lampy a rozsvěcovaly se jen za bezměsíčních večerů počínaje měsícem září a dubnem konče. Lampy se rozsvěcovaly po setmění a náplň petroleje vydržela do deseti, zřídka do jedenácti hodin. Záznam z roku 1870 uvádí že výdaje na osvětlení ulic obnášely 200 zlatých ročně. Město se však rozšiřovalo, bylo třeba zřídit další lampy a tak v roce 1897 stouply náklady již na 950 zlatých. V roce 1890 začíná město projektovat připojení Mimoně na elektrickou síť, aby bylo možno osvětlovat nejen ulice, ale i domácnosti a modernizovat v podnicích výrobu pomocí elektrických motorů.

Dnešní Svébořická ulice obdržela svůj název až r. 1900. Předtím se od 1. listopadu roku 1883, kdy v 10 hodin dopoledne zástupci města a jeho obyvatelé přivítali na dnešním Starém nádraží první osobní vlak z České Lípy, jmenovala Nádražní. Původní název však byl Maria Weintuchgasse, doslovně přeloženo jako ulice Marie slzící šátek, což však asi není správný význam.
Každopádně však souvisí s první kapličkou z patnácti polních kapliček, které nechal postavit v r. 1681 svobodný pan Jan Ignác Putz z Adlersthurnu při polní cestě z Mimoně do Svébořic. Tyto polní kapličky byly zasvěceny Tajemství tří růženců.

Zajímavý je monitoring jednoho dne v Mimoni. Bohužel nemám k dispozici přesný rok, ale odhaduji to na půlku 80-tých let.
Jsou to moc zajímavá čísla, ale tak nějak se mi nechce některým věřit, ty tržby se mi zdají přemrštěné.
Posuďte sami.

Pamatuje se někdo na loutkářský kroužek ?
Moc bych byl rád, kdyby se někdo ozval.
Jak to vlastně bylo ?
V r. 1951 začal pracovat loutkářský kroužek v n.p. TON v Mimoni. Pracoval s loutkami marionetami vysokými 25 cm. Zakládajícími členy byli Blažek, Kejla, Srňovský, Flašková a Malinovský. Jako první představení bylo uvedeno Doktor Faust. Na podzim téhož roku získali v ZK TON 2 budovy v areálu hostince u Českého Lva dvě budovy, kde se v minulosti prováděly řeznické porážky, byl zde byt pro jednu rodinu a dřevník. Brána ze Sluneční ulice. Kronika loutkářských nadšenců bohužel nebyla vedena, po roce 1953 začíná činnost stagnovat. (Činnost jiného kroužku se začíná rozvíjet od roku 1955 v ZK Mitop, který vedl Zdeněk Šulc, členy byli Bittnerová, Manhartová, Hons Osvald. a další.). Činnost loutkářského kroužku při ZK TON se opět plně rozvinula až v roce 1964. Roku 1967 opět upadá a zůstávají pouze 4 členové. Teprve v roce 1968 za vedení stálého člena souboru Mil. Blažka se obnovuje jeho činnost. Členy souboru jsou Zamazal, Křivohlávek, Vorobija, Chvojka a další.

Dětmar, jeden z nejstarších kronikářů, píše: Jedna stará, ale v roce 1004 nepopsatelně nesnadná cesta vedla ze Žitavy směrem na Jablonné, Mimoň, Mladou Boleslav, Nymburk, Čáslav a Jihlavu přes Čechy. Ano, spojovací cesty jsou prastaré a byly nutné, protože každé město mělo privilegium na jiné řemeslo a tak byla nutná výměna zboží. Proto byla udělována i privilegia obchodu, např. Mimoň měla volný obchod se solí a vínem. Protože cesty bylo nutno udržovat sjízdné a zajišťovat na nich bezpečnost, měla města právo vybírat clo od projíždějících obchodníků. V Mimoni byla jedna celnice u starého zámku a jedna v Žitavské ulici. Clo patřilo městu, případně místnímu feudálovi. Majitelé pozemků, přes které vedla silnice, požadovali odevzdání všeho, co z vozu při jízdě spadlo. Často se přihodilo, že vozkové byli přepadeni a oloupeni sběří všeho druhu.

Protože podle všech známek měla Mimoň farní kostel již od 12. století, muselo být také zajištěno obydlí pro duchovního správce. Lze se tedy právem domnívat, že vedle kostela vždy stálo nějaké obydlí pro faráře. Jistě nebylo velké, protože katoličtí duchovní měli tehdy již povinný celibát, a nebylo tedy třeba počítat s prostorným obydlím pro celou rodinu. Kolem roku 1376 měl farář v Mimoni ku pomoci kaplana, což se v následujících letech čas od času znovu vyskytlo.Z historických pramenů nelze zjistit, kde tito kaplani bydleli. První pevný časový údaj o faře je z roku 1646, kdy byla postavena malá dřevěná budova. Proto první řádně ustavený a finančně zajištěný kaplan, který nastoupil v roce 1667, nemohl v této stále faře bydlet a byl na byt i stravu u zámeckého hejtmana. Když byl postaven nový kostel, byl položen i základ k nové prostorné faře dne 7. září 1675. Stavbu vedl litoměřický stavitel Julián Broggio a v roce 1677 ji ukončil. Rok nato byla ve dvoře fary postavena vlastní samostatně stojící budova pro kaplany, takže již nemuseli bydlet v zámku.

Nachází se v jihovýchodní lokalitě našeho města, bezprostředně za dnešní restaurací Dřevěnka. Jižní a západní úbočí tohoto skalního masivu stoupá strmě vzhůru a lze na něm pozorovat erozní činnost vodního toku Ploučnice. Meandry tohoto toku však upravil již dnešní člověk. Ten nechal zasypat i malebný potůček, který se vinul od západu podél tohoto skalního masivu až železničnímu mostu přes Ploučnici, ve kterém měli svůj domov ještě v polovině 20. století raci. Zbylo po něm nyní již pouze řada starých stromů. Několik domů, které jsou jakoby přilepené ke skále Křížového vrchu si jistě zachovaly též na něj vzpomínky. Kdy tento vrch získal své dnešní pojmenování lze poměrně přesně vystopovat, není však původní. Jeho nejstarší označení bylo Galgenberg, neboli Popravčí nebo také Šibeniční vrch. Kdy tento název vznikl není přesně známo.

Z českých nejvýznačnějších rodáků města Mimoně byl snad František Xaverius Jediná, narozený v Mimoni 2. prosince 1779 jako syn jakéhosi pražského vojáka. Studoval v Praze. Působil jako kněz nejprve v diecési Královéhradecké a to od 28. srpna 1802 v Chrasti, pak byl l rok kaplanem v Bělé, v Německém Brodě a u sv. Havla v Praze. Nejdéle byl farářem v obci Svatém Poli u Dobříše a to od roku 1807 až do roku 1834. Stal se nakonec proboštem na Svaté Hoře u Příbrami. Patří do okruhu českých národních buditelů. Byl znamenitým kazatelem a kázával na velikých slavnostech po celém širokém okolí. Vydával české knihy svých kázání tiskem vlastním nákladem a věnoval je dobříšskému knížeti Rudolfu z Colloredo Mansfeldu, pánů na Opočně a Doupově u Karlových Var. Je to snad jediný buditel města Mimoně.

Roku 1867 byl zahájen provoz na želez. trati Zákupy- Mimoň, roku 1883 lokálka rozšířena na trať Česká Lípa - Zákupy - Mimoň.
V následujících letech byl velmi vážně ohrožen rozvoj průmyslu v Mimoni, když původní projekt rozšíření trati z České Lípy přes Zákupy do Mimoně a dále do Liberce měl být změněn ze Zákup směrem na Kamenici - Jablonné a Mimoň měla zůstat pouze jako vlečka. Celý projekt tratě vedl z Teplic přes Litoměřice, Č. Lípu do Liberce. Následovalo velké pobouření mezi podnikatelskými kruhy a městem, kteří s těmito změnami nesouhlasily a ostře protestovaly. Následovala velká jednání za účasti nejvyšších státních míst. Velký zájem projevili především podnikatel fy. Fischel, hrabě Hartig a za město purkmistr Mimoně Max spolu s radními města v čele s prvním radním Epingerem. Po dlouhých jednáních a intervencích na nejvyšších místech bylo dosaženo kladných výsledků, když projekt tratě byl zachován v původním programu přes Mimoň.