Římský císař Julius César označoval Kelty jako pospolitý národ, který žije ve větších vesnicích, které vede stařešina a kněz označovaný jako Druid. Jejich víra se váže vedle Boha ještě k různým bůžkům pro rozličné děje a úkazy. Jejich posvátná místa bývala povětšinou uprostřed osídlení a pokud možno na vyvýšeném místě, kde se prováděla i různá obětování božstvům, kde se za vážených obřadů provádělo spalování zesnulých a významná rozhodnutí. Tato posvátná místa měla i své vlastní chrámy. Na tomto místě lze tedy Kostelní vrch označit za velmi významné místo našeho města.
Keltové měli rozdělená poslání, povětšinou se jednalo o válečníka, který zastával i funkci rolníka či lovce, pastevce nebo obchodníka. Výjimkou byl Druid čili kněz, který vykonával pouze svůj úřad.
Dětská říkanka Eniky, beniky kliki be, abr fabr domine (nebo tak nějak) je velmi podobná dětským keltským říkánkám.
Jako příklad lze uvést
1.ene dene ditma dene - wischla, waschla dori ene - wischlawi, wischlawa-wischle, waschla dori a.
Podle keltštiny (dnešní irštiny) to má správně znít
en ae dae nae dia iudh ma dae nae - uiscal la uascal la tor ria en ne - uiscal la ui - uiscalla uascal la tor ria a
Přeloženo znamená
en = voda, ae = muž, dae = země, nae = muž, dia = hojnost, iudh = den, ma = dobrý, dae = země, nae = muž, uiscal = starostlivý, příjemný, la = den, uascal = nádherný, skvělý, tor = pán nebo věž, ria = utíkat, uiscal la = jednou, ui (wi) = a jednou , ua (wa) = a opakovat, kdy se nominativ zamění za genitiv, ua = kmen nebo rod, a = vůz nebo i válečný vůz.
Jedná se o píseň, kterou zpíval lid při závodech, které se konaly při velkých slavnostech a její text přibližně zní
Rolníku, plavčíku !
Hojnost tobě, rolníku !
Milý krásný den !
Mužný závod plavčíku !
Krásný den rodu tvému !
Milý den rodový !
Pěkný den !
Den jasný !
Muži běží za vozy !
2. Učitel Rabe v Sierru u Magdeburgu, uvádí podobnou říkanku následov-ně :
en ten tinus - eber rakke minus - eber rakke tikke takke - Elle que-lle bannu.
Keltsky by měl správně znít
An tan ti nus - e bur reag (ro) cae mian uas - e bur reag (ro) cae die cae tae cae - al la cua al la ba am.
Touto písní se mělo zvát na oslavu Velkého svatého ohně Sam h´ cu a česky zní jako :
Zemský oheň, nový žár !
Žádný hněv, hody noční,
Láska vášnivá !
Žádný hněv, hody noční,
Svátek boží, čas slavnostní,
Čas hodovní, konec půstu,
Dobrý čas !
3. Historický spisovatel Ladislav Malý z Příbramě zveřejnil ve svém spise Příbramsko a Dobříšsko na str. 291 obdobnou keltskou říkánku takto:
Enyge, benige, kliky hene
klyky haus, anedrhaus
elce pelce
do pekelce traus
4. Zd. Nejedlý uvádí ve svém díle Dějiny národa českého v díle II. na str. 131 jako vzácnou památku původního metra z dob dávno a dávno minulých podobnou keltskou říkanku takto :
En | ten | týny |
seve | rake | mi | ný
seve | rake | tike| také
ele | kvele | bom |
kde | znamená úder mimo metrum.
V této říkance nebo říkánkách se nám tedy zachovala jediná stopa po poesii starých keltských Bojů, prvních známých historických obyvatel Čech. Říkanka se uchovala možná přes 2000 let i u nás.
Keltové věčnými boji s Římany byli pravděpodobně silně oslabeni, takže se neubránili tlaku germánskému národu Markomanů, který je na rozhraní nebo počátku nového věku vytlačil do míst, které se dnes uvádí jako Irsko na Britských ostrovech.
Markomani přišli do naších krajů z Asii. Své tažení z Persie započali ještě před novým věkem. Vedle vytlačení Keltů z jejich území došlo však mnohdy i ke smísení obou národů. Nejznámější postavou Markomanů se uvádí Marbot, který vedl neustále války s Římany stejně jako jejich předchůdci. Tyto války trvaly až do r. 377 nového věku, tedy téměř 4 století.
Markomani stejně jako Hermundové, Semnoni, Kvádové, Longobardi a další kmeny náleželi ke germánskému národnímu kmenovému rodu Suevů, o kterých se zmiňuje již i César. Tacitus uvádí, že jejich domovinou byla krajina od Dunaje až po Suezské moře(dnešní Baltské). Protože Markomani vedli války s Římany a museli poskytovat válečníky i vůdci Hunů Atilovi, snižoval se jejich početní stav natolik, že je nahradili jiné germánské kmeny Seyrů, Rugierů a Lombardiů.
Při velkém stěhování národů v 5. století nového věku, slovanské národy vytlačily germánské kmeny z mnoha velkých území, které se v podstatě dochovaly do dnešních časů.
Slovanské kmeny se dělí v podstatě na tři velké :
- illyrský nebo také carantaniský (Srbové, Chorvati, Slovinci)
- lešský (Poláci, Lužičti Srbové, Češi, Slováci)
- ruský (východní slovanské národy)
Slované,Chorvaté a Slovinci, kteří přišli od Karpat do jižních částí Evropy náleželi ke carantaniskému kmeni, uprostřed se usídlili Češi a na severu to byli Lužičtí Srbové. Různorodost jazyka dodnes tuto skutečnost potvrzuje. Srbové a Chorvaté přicházející do severních Čech v 5. století od Donu a Visly však nepřekročili Labe, protože jim v tom zabránily zdejší germánské kmeny.
Ke kmenům Čechů náleželi v oblasti Mělníka Pšované, v okolí dnešního Bezdězu Lemuzi, u Litoměřic to byli Vršovci, Zelzané u Plzně. K Lužickým Srbům se počítají Dedoseserové v okolí Liberce, Hrádku, Žitavy až k Turnovu, Dacnerové u Děčína,i Biliňané, Lučané, Zedlicerové na Ohři.
Zda celé území Čech bylo obsazeno slovanským obyvatelstvem není věrohodně doloženo. Některé německé zdroje tvrdí, že příhraniční oblasti zůstaly osídleny německy mluvícím obyvatelstvem, což vzhledem k těžko dostupnému terénu nebylo pravděpodobné. Lze předpokládat, že určité skupiny se mohly asimilovat, ale kolonizace tohoto území německým obyvatelstvem nastává až ve 12. století a vrcholí v polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II.
Skutečností zůstává, že český národ obsadil především úrodné a dobře dostupné oblasti a příhraniční horská území zůstala povětšině nadále neobydlená. Výjímkami byla místa, kudy vedly komunikace, jako příkladně cesta ze severu Evropy na jih do Říma vedoucí vojenská a kupecká cesta přes naše město Mimoň, později označovaná jako Záhošťská cesta.
Do jaké míry byla příhraniční horská území, která byla silně zalesněná a těžko přístupná obydlena či neobydlena, zůstává dodnes otevřenou otázkou. Vzhledem k výše uvedené cestě lze usuzovat, že tomu tak mohlo být pouze poblíž této cesty a jí podobných. Zda to byli Slované či Němci není sice zcela doloženo, ovšem podle slovanského názvu našeho města Mimoň lze na základě posledního objevu usuzovat že to byli Slované, kteří právě tuto oblast obývali. Historický záznam dokumentu kláštera sv. Petra v Salzburgu totiž uvádí jako svědka Přemysla Otakara II. v r. 1256 jistého Liutolda de Mimon, což je slovanský název, stejně jako i latinský název na pečeti farního kostela ve 14. století. Zde se uvádí latinský Mimonensis odvozený od slovanského názvu, ačkoliv se naše městečko již tehdy uvádělo pod německým názvem pozdějšího Niemes.
Po dokončené kolonizace území Sudet Němci (ve 13. století), které se již na počátku nového věku uvádělo jako Sudeta, žily oba národy Čechů a Němců vedle sebe ve shodě. Asimilace byla oboustranná, vytvářela se však území s jazykovými hranicemi. Vzhledem k tomu, že zdejší určování národnosti se řídilo podle toho, kam se hlásil otec, docházelo pozvolna k převládání němectví. Ještě i současná legislativa tento způsob určování národnosti používá. Tak se mnohdy stávalo, že muži v jedné rodině si po staletí brali za svojí manželku vždy českou dívku, národnost se však určovala u všech potomků podle prvního otce, který byl Němec, třebaže biologicky po mnoha letech se jednalo o českého potomka. Tato skutečnost však mohla být i naopak.
Ve své podstatě se jednalo v naších krajích o politický boj národnostní nadvlády, který vyvrcholil v r. 1945, kdy byli Němci z našeho území násilně vystěhováni. Ovšem to je již historie nedávné doby.
Jak je výše uvedeno, byla hrozba pronikání slovanských kmenů na západ v uvedené době velmi velké, při němž se germánské kmeny stále více bránily. Jak uvádí J. Tille, s odvoláním na P. Foche Nejstarší dějiny německého území v Čechách, I., III.,; Černý Dějiny Švádova ; Köhler : Dějiny Horních Lužic; Novinové články Gebirgsfreund XIV a dalších, zajistil císař Karel Veliký proti dalšímu pronikání slovanských kmenů hranice na severu Bavorska tzv. zákonem Limes sorabicus (kůlové příkopy), které sahaly od Labe a Sály až na jih na Šumavu.
Jindřich I. se rozhodl otázku proniknuvších slovanských kmenů jednou pro vždy ukončit, a proto tyto slovanské obyvatele převedl pod svoji vládu. Jeho syn Otto dokončil jeho úmysl a z dobytých území vytvořil pohraniční oblasti. Nechal postavit příhraniční města jako př. v roce 928 Míšeň. Celou příhraniční oblast zajistil hustou sítí opevnění a německá šlechta obdržela hodnost hradních hrabat s povinností ochrany vyčleněné hradní správní oblasti. Tím se stalo, že tato území brzy zasáhla i celou oblast dnešní Lužice a ovlivnil i české pohraniční území.
Jindřich I. nahradil dosavadní panstvo novodobým rytířským stavem, pro něž, jakož i pro obecný lid, byl zřízen tzv. MILITES AGRARII. Dle tohoto ustanovení se mohl i příslušník lidu obecného dostat do nižšího šlechtického stavu, tzv. ARMIGER.
Tímto způsobem se začalo dosud silně zalesněné území pozvolna zalidňovat, což se odráželo i na straně Čech, které začalo být postupně kolonizováno.
Dosud ladem ležící území se pozvolna přeměňovalo v osídlené oblasti, vznikaly vesnice, které se vyznačovaly svojí charakteristikou podle obyvatel. Němečtí osadníci stavěli svá obydlí podél toků nebo podél cest. Slovanské obyvatelstvo stavělo svá obydlí na jednom místě do kruhu nebo půlkruhu s průjezdem uprostřed osídlení, kde povětšinou stavěli i své církevní objekty.
Zakládání obcí probíhalo následovně. Držitel katastrálního území vyčlenil území, kde chtěl založit obec, pověřil důvěryhodnou osobu jako tzv. lokátora, který měl jako první úkol získat budoucí obyvatele pro určené místo nového osídlení. Bylo povětšině vybráno asi 1600 až 2000 strychů (v českých zemích se uvádělo též jako korců) lesa a k tomu asi 40 budoucích zemědělců. Povětšinou bylo toto území poskytnuto bez úplaty, někdy se dokonce dávala odměna za obsazení a vyklučení daného místa pro budoucí vesnici. Lokátor obdržel za svojí práci jako odměnu 2 až 3 parcely, který také v dané lokalitě převzal místo rychtáře, který zajišťoval veškerou správní potřebu. Jako vykonavatel nižšího soudnictví obdržel ze všech soudních případů třetinu výnosu, který byl označován jako třetí fenik. Získal povětšinou také výčepní právo, tzn. že získal právo na vedení místního hostince, který často nesl i název U dědičného soudce.
Další díl z celkové výměru vyklučeného pozemku obdržel později i kostel jako farní podílník.
Původní poplatky byly velmi střídmé, což se ukázalo při prodeji vesnice na nového majitele. Založení nové vesnice bylo vždy prospěšné, protože se platilo z výnosů žní, kdy hospodář musel odevzdávat jako poplatek za vlastnictví jeho jednu desetinu majiteli panství.
V otázce tzv. dědičného práva a tím i v případě eventuelního dědičném zadlužení, kdy se nemohl vlastní vůli z nich vymanit, měl tehdejší majitel mnohem větší svobodu v rozhodování.
Zpracoval : Osvald Hons ©
|
Další díl Kroniky města, zpracované Osvaldem Honsem, se týká obyvatelstva, tentokrát bez doprovodných obrázků.
Zpět na předešlou stránku
