V září 1942 na mimoňském bezpečnostním oddělení přišlo hlášení vedoucího II.tábora o nočním útěku Francouzů Eugena Billauxse, Alberta Avenanta, Luciana Gigota a Adolfa Olivetti.
Své dovolené využívali k tomu, že se prostě nevraceli a ve válečné vřavě je bylo jen těžko je stíhat. Přesto bylo požadováno, aby se tyto případy hlásily prac. oddělení Francouzů v Berlíně.
Francouzi dělali úřadům těžkou hlavu. Zvláště to bylo na Landratu v Jablonném, kde se vyskytovaly časté pletky Francouzů s německými ženami. Úředníkům bylo líto dobrých pracovníků a proto jim vyměřovali dlouhé tresty. V říjnu 1941 jsou zaznamenávány mnohé milostné vztahy mezi zajatci a Němkami, zvláště pak s Francouzi. Jako příklad lze uvést : V létě 1941 se před táborem v Hlemýždí, odkud někteří docházeli do Melde Werke, zastavily dvě Němky, které přehodily přes plot balíček s cigaretami adresované zajatci č. 17514, Franciosu Ruenoci. Podezření padlo na několik německých dělnic, jedna z pachatelek se však prozradila sama, když chtěla podplatit velitele zajateckého tábora Maxe Bauermanna.

V zemědělství vedlo delší spolužití často k těsnému sblížení zajatců s německými rodinami. Sudetští Němci necítili k Francouzům ani politické ani rasové nepřátelské předsudky.. Funkcionáři však takovouto netečnost pronásledovali. Příkladem může být SS Sturmführer Schmidt, který nechal v Břevništi vysídlit celou rodinu Antusche, kde se Francouzi scházeli a celou společnost vydal následně gestapu.
Také se stalo, že 70-ti letému rolníkovi z Dubnice musela být odejmuta flobertka, poněvadž vyhrožoval manželce a dceři zastřelením pro podezření z nevěry s Francouzi. Ještě větší aféra, typická pro místní poměry se rozvířila kolem hospody v Mařenicích, kde měla paní Opitzová náhradu za narukovaného manžela jistého Viktora Galanda, vyučeného řezníka. Místní ženy žárlily na oblíbenou šenkýřku a samy toužily každá z nich získat obratného cizince do vlastního hospodářství, zaplavovaly Landrat anonymy a vylepovaly i letáky, čímž se však jen zvyšovala popularita paní šenkýřky Opitzové. Důvtipná žena však byla chytrá, když včas předala Landratu žádost o přeložení služebné Němky s udáním na podezření na nedůstojnou náklonnost k cizímu zajatci.
Mezi ostatními dělníky zavlečenými do Říše na totální práci zaujímali Češi zvláštní místa. Především se necítili k Totaleinsatzu ztraceni, protože byli vlastně doma. Češi byli zvlášť nebezpeční vzhledem k tomu, že byli znalí poměrů a ovládali němčinu i v dialektu nerozeznatelní od místních Němců. Měli dále oporu v blízkém ryze českém vnitrozemí. Za hranicemi Protektorátu i mezi Čechy, kteří po záboru neodešli ze Sudet. Jednou z typicky české vlastnosti nacisty obzvláště nenáviděných bylo vyprávění a vymýšlení anekdot, které rozšiřovali bez ohledu na nebezpečí. Nacistické funkcionáře značně rozčilovalo zejména drzost, s jakou Češi vyprávěli politické dvojsmyslné vtipy, které si musel každý jednoznačně vyložit. Roku 1941 byl v M. příkladně vyšetřován Jaroslav Hebký, elektroinstalatér, pro vtipy, které vyprávěl v rodinách, kde právě pracoval.
Na běh veřejných událostí, hlavně na postup války reagovali Češi nejen vtipem, ale i vážnými úvahami. Proto na rozdíl od některých Němců nepodléhali nacistické propagandě, která hlásala ukrutnosti nepřítele Němců. Proti tomu se postavil Čech Josef Kuchař, který strávil v ruském zajetí 4 roky a jejich tvrzení vyvracel, za což však byl samozřejmě Němci zatčen.
Mnoho Čechů bylo stiháno i za to, že uváděli kolik Němců padlo již ve válce, že poslouchali cizí rozhlas, kde vynikali zvláště rolníci. (až 30% rolníků se uvádí v Zákupech). „Na 1.máje 1942 za vedení československy orientovaného Slováka Ivana Ivaniče, odmítli dělníci na panství hraběte Hartiga pracovat, za což byl Ivanič přeložen“.
Někteří dobří Češi se snažili působit na Čechy ve smíšených manželstvích, aby posilovali jejich kolísavé jednání nabádáním k národní hrdosti, aby se neodnárodnili. Pro takovouto činnost byl udán Josef Fukárek, který předpovídal špatný konec všem Čechům, kteří se hlásili k Němcům (žádali o německé státní občanství).
Živelné pohromy v r. 1939, zejména po katastrofálním krupobití a mrazech v r. 1940 se projevily ponejvíce v zemědělství našeho kraje, což se odrazilo zejména mezi zemědělskými dělníky. Nijak je nenadchlo ustanovení dědičných statků (dvorů), protože znamenaly samozásobitelnost, které často rolníkům komplikovala život.
Gestapo v srpnu 1940 sděluje Landrátům, že mezi českým obyvatelstvem ústeckého kraje sílí hnutí pro Rusy a že se rozšiřuje ilegální Rudé právo a místo tajného poslouchání Paříže se rozšiřuje poslech Moskvy. Pro rozšiřování zpráv nepřátelského vysílání byl udán i úředník Ferdinand Regnerml, který byl souzen a odsouzen do káznice. František Severa z Mimoně rozšiřoval zprávu o 2 milionech padlých Němců, což se ihned dostalo na četnickou stanici.
Zásada, že v celém okrese se nemají zajatci dostat do průmyslu zaměřeného pro válečné účely nebylo možné z ekonomického důvodu dodržovat. Stejně tak bylo upuštěno od nedůsledného provádění předpisů, že zajatci v žádném případě nemají být použity v jednom místě z různých zemí a zejména ne v témž podniku. Tak se stalo, že počátkem roku 1942 pracoval v mimoňském závodě Melder Werke 17 Francouzů, 41 Kypřanů, 9 Angličanů a 18 Srbů. V druhé nábytkové továrně Empe Werke bylo zaměstnáno 50 Francouzů, 1 Belgičan a 22 Srbů. Na Bräunlově pile pracovalo 7 Francouzů.
V r. 1943 již bylo obyvatelstvo v Mimoni značně mezinárodní.
- V pracovních táborech s rozmanitým stupněm dozoru a volnosti bylo ubytováno celkem 62 Angličanů, 45 Holanďanů, 150 vojensky internovaných Italů, 136 Francouzů (z nichž v Empe Werke stoupl počet na 99 osob), a 16 francouzských zajatců.
- Z podnikových lágrů docházelo na práci 195 Rusů a také 36 Čechů.
- Jednotlivě bylo ubytováno dalších 70 Čechů z Protektorátu nasazených do průmyslu.
U mimoňských zemědělců pracovalo 20 Poláků, 17 Francouzů, několik Slováků, Ukrajinců a Maďarů.
Hanlivé úsloví o organizovaném zmatku má svůj původ b druhé polovině okupačního období. Byl to čas nesmírných a častých přesunů obyvatelstva, vykořeňování národů z jejich staletých sídel, vyvracení celých měst, přes které se převalila válečná fronta. Čas, v němž nebylo ve střední Evropě klidného a bezpečného místa.. Přesto Mimoň a jeho okolí náleželo k nejklidnější válečné zóně, kam z jedné strany se ještě nedostal plán systematického rozrušování válečného průmyslu bombardováním a z druhé strany je ještě nesevřela východní fronta trvale ustupující k hranicím Říše. Ze všech stran do Mimoně a přes ní každodenně prchalo množství lidí, kteří zde hledali ochranu ať trvalou nebo alespoň dočasnou. Při evakuaci území kdysi zabraných Říší, byly hnány celé vesnice německých rodin do Říše, kde byly okamžitě zařazovány do pracovního nasazení.
Na Landratu v Jablonném začal počet válečných přistěhovalců prudce stoupat konce roku 1944. Koncem října jich bylo 4450 osob, v listopadu 5024 a prosinci již 6130.
V březnu 1945 jich v okrese působnosti Landratu bylo zaznamenáno již bezmála 20.000 osob. Říšských Němců bylo zaznamenáno v tomto kraji přes 12.000 osob, Němců bez státní příslušnosti 7.000 osob, jiných národností 1000 osob. V Mimoni samotné bylo z jara 1945 zaznamenáno přes 2000 uprchlíků z front a vybombardovaných oblastí. (tyto údaje nezahrnují německá vojska a výše uvedené pracovní síly nasazených do zdejšího válečného průmyslu). Prakticky se zde setkali všechny národnosti Evropy. Těsně před květnem 1945 se do města stáhli i pohlavaři říšských Němců, kteří se dožadovali svého pohodlí v několika pokojových bytech, ovšem nebylo jim to pro nemožnost umožněno a na vlastní kůži pocítili nutnou skromnost, kterou oni neoplývali.
Květen 1945 pak ovšem o všem rozhodl a Mimoň se vrátil velmi rychle zase do svých přirozených poměrů. Vše se rychle přesunovalo dále na západ. Těsně před koncem odešlo i vojsko a pak následovalo pouze ještě bombardování Mimoně 8.května odpoledne a 10.května brzo ráno vstup vojsk Rudé armády do města. To je však již jiná kapitole historie Mimoně. Tak bylo ukončeno 6 dlouhých nesvobodných let Mimoně.