V roce 1938 se Češi a levicově orientovaní Němci v zabraných oblastech nepřestali vzájemně stýkat, nepřerušili ani spojení se svými přáteli a druhy ve vnitrozemí. Proto byla věnována bedlivá pozornost policejních a politických orgánů hlavně okolí protektorátních hranic - katastrálním obcím, ležícím směrem k české oblasti. K nim patřily také obce východně a jihovýchodně od M., kde situace pohraniční stráže ztěžoval lesnatý porost a řídké osídlení.
V červenci 1939 zjistila policie, že řada Čechů, německých komunistů z M. přejelo u Kuřích Vod hranice na kolech a v Bělé p.B., které tehdy již ležely v tehdejším Protektorátu, nakupuje mouku. Členy této výpravy byli manželé Kočí, kteří prosluli jako organizátoři českého života v M. za 1. republiky, spolu s Rudolfem Šputichem, lakýrníkem, paní Becková, vdova po mimoňském Čechovi a němečtí komunisté Brenerovi s dělníkem Kopeckým. Při výslechu některých mimoňských obyvatel vyšlo najevo, že podobné schůzky a návštěvy Protektorátu byly touto skupinkou uskutečněny již vícekráte.

Další antifašisté se projevili po vypuknutí války proti Polsku. Bez ohledu na bývalé mezistátní spory ČSR a Polska se řada zdejších vyjadřovala zaujatě proti německému přepadu a v nevyhnutelných společenských rozhovorech s německými spoluobčany kritizovali zprávy německého rozhlasu a tisku. Jaroslav Kaplan, holič, se při promítání v kinu v Zákupech neudržel a na místě vyjádřil své poznámky a byl také ihned za tento svůj postoj udán svými čtyřmi sousedy. Za projev svého nesouhlasu s vládní politiku a konáním Říše se mnoho z nich dostala do vězení za překročení zákona tzv. Heimstückgesetz tj. zákon proti zradě vlasti. Na tento zákon byli fanatičtí nacisté velmi citliví. V říjnu 1939 byl obžalován farář ze Žibřidic jen proto, že dal zvonit na oslavu vítězství nad Polskem jen půl hodiny. Proti němu svědčila jeho vlastní žačka náboženství, protože se vyjádřil proti tryznění Poláků a Židů. Většina Němců byla opojena bleskovým vítězstvím v Polsku, ale projevili se i tací, kterým se válka zdála opovážlivá, zvláště s Anglii a Francii. Oficiální boj proti šuškandě bylo nazýváno antimilitaristy a pesimisty za MEKTÁKY. Antifašisté potřebovali skutečně skálopevného ideového přesvědčení, aby zůstali uprostřed nadšení z vítězství pevní a nedali se ovlivnit množstvím falešné propagandy.
Rok 1940 byl pro ně zvláště těžký. Vítězství proklérovských sil se jím zdál příliš daleké, když viděli, jak se Hitler posiluje záborem Skandinávie, Holandska, Belgie a části Francie, jak společně s Maďarskem, Bulharskem i Slovenskem podmanil Rumunsko, spolkování s Itálií a Japonskem. Všeobecně se věřilo, že tento rok umlčel zcela všechny rozvratníky nacistického režimu.
Roku 1941 se Hitler dostal na vrchol své moci, kdy provedl úspěšní balkanské tažení a napadl SSSR. Tehdy se objevily u zdějších obyvatel i první chmurné nálady. Průmysl vzrůstal, sílila i německá marka, zemědělci však nepoznali zlepšení své situace. Přes veškerou protibolševickou propagandu se však obraz situace začínal pozvolna brzdit, stagnovat a následně i obracet.
V neděli 28.6.1942 utekli z lágru mimoňské dřevozpracující továrny EMPE 4 kamarádi : Vaňškin, Svarigin, Sureilov a Brens. Jednalo se o mladé 18 až 20-ti leté chlapce, kterí sem byli převedeni z podniku ZANGE, odkud si propašovali patřičné nářadí, kterým odstranili zábrany před okny prádelny a na plotě lágru. Chytit je se jim nepodařilo. O tři týdny později uprchlo z MELDEWERKu (Ton, nyní Falcon) 5 ruských dělníků, každý z jiného baráku. Všichni sem byli přeloženy z cvikovské továrny APPARATEBAU, která tehdy byla velmi důležitým válečným podnikem pro potřeby SS, tajné velitelství a pro letecké nářadí a mechaniku. Cvikovské lágry byly proslulé velkou volností, častými útěky a porušováním předpisů jako byly příkladně vycházky z baráků v noci. Někteří hlídači zde totiž byli i bývalí komunisté a tyto přestupky zajatců přehlíželi. Zmiňovaní 5 zajatců z Melderovy továrny byli spatřeni z autobusu na silnici ze Svébořic. Nacističtí fanatici a horlivci se chtěli ihned za nimi pustit, ovšem řidič buď ze sympatií či ze svědomitého dodržování předpisů, což je u Němců příznačné, zastavil až na příští předepsané zastávce, čímž překazil jejich okamžité pronásledování.
Začátkem září téhož roku oznámil strážce Rochelt a po něm noční hlídač Schäfer, že z lágru EMPE utekli dva Rusové, původem z Minska (jistý Viktor a Nikolaj), všeobecně známí jako velmi špatní pracovníci. Téhož dne ještě zaznamenal strážce Reichlen z ruského tábora Meldewerke, že z pracoviště Bräunlové pily utekli Nikolaj Beničenko a Alexandr Kornilov. Z tábora byli na pilu odváděni pod dohledem. Cesta trvala asi 5 min. Při rozdělování na práci nechal dozorce pily Lippert stát Rusy samostatně venku, čehož jmenovaní využili k útěku (opět hodnoceno jako hrubé lajdáctví dozoru).
Když 14.9.1942 hlásil táborový vedoucí Ernest Kumpert další útěk ruského civilního dělníka, začali se na policejním oddělení v M. zamýšlet jak je to možné, že z nového objektu v bývalé octárně v Borečku u M. v posledních týdnech prchá denně 3-6 zajatců. Při cestě tam i zpět šel doprovod (30 minut trvala jedna cesta), kde k útěkům nedocházelo, ale že dochází až na pracovištích. Zde je hlídal totiž jeden dělník z EMPE, zaměstnanec mimoňského stavebního podniku fy. Schneider, Josef Uhlíř, protektorátní příslušník a později člen revolučního národního výboru v Č.Lípě. Přes poučení jak zacházet se zajatci, dovoloval jim volný pohyb, který jak se ukázalo řádně využívali. Německý strážce Kumpert nařkl Uhlíře i Tomíčka (kterému prý chodili zajatci se napít pouze vody), že napomáhají k útěkům a dávají jim i cenné rady (což byla asi také pravda, ale čemuž se samozřejmě nepřiznali -pz.OH).
Továrna EMPE se problémy útěků a špatné prac. morálky nezabývala, chybějící zajatce prostě nechala nahradit jinými, špatně pracující zase vyměnit. V srpnu 1942 například vrátila pracovnímu úřadu 4 pracovníky pro špatnou prac. morálku. V Melde Werke za toto Ivana Měnikova zavřeli na 3 dny do temnice a nato uprchl. V lese však byl zrazen lesnickým učněm, který místo slibovaného jídla přivedl policii.
Při rozdělování do táborů se nebral zřetel na příbuzenské vztahy. Žena sem, muž jinam. Byly zde rodiny i s dětmi. V továrně na výrobu prádla bylo několik žen s dětmi.
Vedle Poláků a Rusů (spíše bývalých občanů SSSR -pz.OH), pracovalo v Mimoni a přilehlém okolí i větší počet Francouzů. Zacházení s nimi však bylo mnohem vlídnější. Roku 1941 měli mnohé úlevy pro svojí loajálnost, avšak až teprve v r. 1943 bylo 20% Francouzů převedeno pod civilní správu, to znamenalo, že chodili volně bez zajateckého označení, museli však nosit na levém rameni tzv. rombus (kosočtverec) ve francouzských národních barvách. Pro ně však také platilo nařízení, zakazující kulturní zařízení a podniky a styk s německými ženami.
V zemědělství nebyl o Francouze zájem, jelikož byli choulostiví k zimě. Francouzští zajatci, kteří nebyli převedeni pod civilní správu měli větší volnost než-li Slovane. Do práce chodili pod dozorem vlastního důstojníka.
Dle Landrátu v Jablonném byli v r. 1941 byli tito francouzští dělníci zařazeni pouze v mimoňském a brnišťském dřevoprůmyslu a dále ve 4 vesnicích v zemědělství. Přesto všechno však mimoňští nacisté projevili jako nejhorlivější a v Melde Werke dávali i Francouzům jako doprovod německého vojáka. Rovněž tak tomu bylo na lesních pracích na Mimoňsku. Z jara 1942 byli Francouzi již zaměstnáni i v zemědělství ve všech obcích Landrátu Jablonné v průměru 10 osob na vesnici. Vedle toho bylo zaměstnáno na Bräunlově pile 7 Francouzů, v Empe Werke 50 Francouzů + 1 Belgičan, Melde Werke 17 Francouzů. Na podzim téhož roku (1942) stoupl počet Francouzů v Empe na 77 osob.
Francouzi byli uzavření a neprojevovali své smýšlení. Když získali důvěru, začali prchat. Utíkali většinou promyšleně a s dostatečným vybavením. Na příklad Piere Bailly, chycený na protektorátní hranici, měl sebou kromě hodinek, nože, zápalek a zásob cigaret také vařič a plný tlumok potravin. Paulu Rosegnalovi a Jeanu Atnnée se podařilo na kolech odjet až do Cvikova, kde je zadržel velitel četnické stanice. Zatčení byli předáni ochrannému zemskému batalionu v Č.Lípě.