Protože M. ležela na důležité obchodní cestě z Prahy do Žitavy, docházelo v minulosti také v jeho okolí k častým válečným dramatům, což se samozřejmě neobešlo i bez drancování, vypalování, zabíjení, znásilňování a všemu tomu, co tyto události provází. Ani Mimoň je tedy nebyla ušetřena. Mezi nejkrvavější údobí v historii Mimoně náleží údobí husitského hnutí, kdy se přes M. převalila husitská vojska vícekráte. Při jednom tažení, bylo to snad již poslední s hrůzným dopadem, které se odehrávalo v posledních dnech dubna 1426, přitáhly husitské voje od Bělé přes Kuří Vody a pokračovala dále na Lípu, byla Mimoň zcela vypálena, ovšem vzhledem k tomu, že tehdejší stavby byly většinou dřevěné, střechy ze slámy, navíc Mimoň již tehdy měla velké množství úkrytů v jeskyních po celém tehdejším obývaném území jakož i svého ochránce Ralsko se svými lesy a skalními úkryty, žila obec po jejich odtažení opět svým životem. Stálo to však více námahy na obnovu a bolest nad ztracenými životy.

Při tažení spojených lužických měst (Šestiměstí) proti přívržencům krále Jiřího z Poděbrad roku 1468, ke kterým náleželi i páni z Ralska (Vartenberka -pz.OH), byla i Mimoň zatažena do vzniklé velké bídy a strádání, které vyvrcholilo pozdějším smírem v r. 1469, ovšem jak to tehdy bývalo, netrval zase dlouho, ovšem ukrutnosti přeci jen byly mírnější.
Bitva na Bílé hoře u Prahy měla své důsledky přímo i na Mimoň, protože zdejší majitelé byli přímo odpůrci německého císaře Ferdinanda II. Protože syn Jana Milnera z M. Jan Milner ml. se přímo podílel na defenestraci na Pražském hradě spolu se svým komorníkem Kiessewettrem, mimoňským rodákem, nezůstala jeho účast zapomenuta a již 11.listopadu 1620 si přijeli polští jezdci císařského vojska pro Jana Millnera z M. ml. Protože jej nemohli najít, byl skryt pod zámeckým mostem, vypálili jak zámek, tak i část Mimoně a současně se konalo vše, co takováto exekuce tehdy doprovázelo. Bylo zabito 24 osob, mezi nimiž byl i protestantský kazatel Kašpar Haselbach, jeho dceru znásilnili a odvlekli sebou, aniž by se někdy ještě vrátila. Zámeckého pána a majitele panství však nenašli.
Ve švédské válce r. 1634 tábořilo švédské vojsko v Mimoni a Jablonném.
Roku 1644 až 1645 táhly císařské voje z Magdeburku přes Mimoň.
Roku 1646 byla na zámek ve Stráži uvalena povinnost zajistit svoz veškerého obilí z lipského a mimoňského okolí.
Roku 1649 táhly Mimoni neustále různá vojska, povětšinou však švédská. Jejich hlavní skladištní objekt byla budova v místě dnešního domu čp. 65/3, kde měly své zásoby hospodářského zařízení spolu se svojí válečnou pokladnou. Při jednom náhlém rychlém odchodu stačil poslední voják pokladnu pouze zakopat na zahradě protilehlého návrší. Nikdy ji však nikdo již nenašel, alespoň nikdy nebyl zjištěn žádný záznam o jejím nálezu. Zaznamenáno je pouze její zakopání s přibližným místem. Je možné, že se pro ni Švédové tajně vrátili, nebo ji někdo tajně našel a neoznámil, nebo je to také pouze bajka.
Začátkem prosince 1744 v rakouské válce o dědictví mezi rakouským císařem a pruským králem, byli Prusové ubytování v Mimoni při svém zpětném tažení z Prahy.
Na jaře 1757 tábořilo v M. a jeho okolí, kde docházelo k častým vzájemným potyčkám mezi Rakušany a Prusy, rakouské vojsko. Koncem července téhož roku v Mimoni a okolí tábořilo po dobu plných 2 týdnů na 90.000 Rakušanů pod velením polního maršála Karla Lotrinského, kteří nahradily poražené Prušáky u Kolína, Je třeba konstatovat, že vlastní vojska se velmi často k civilnímu obyvatelstvu chovala mnohem hůře jako vojska nepřátelská. Alespoň při porovnání Rakušanů a Prušáků tomu tak bylo, protože konec konců od nepřátelského vojáka se vždy násilí a zvěrstva dala očekávat, ale od vlastního vojska nikoliv. Skutečnost však byla opačná.
V letech 1758 až 1760 následovaly časté průchody vojsk, časté bylo i jejich táboření jak v Mimoni samotné,
tak i v jeho okolí. V Mimoni byla zřizována i vojenská skladiště veškerého válečného zboží.
Za selského povstání roku 1755 byla v Mimoni ubytovaná vojska. Tehdy vojáci vypálili mimoňskou vinopalnu a velmi ukrutně nakládali s jeho majitelem. Když vojáci totiž vypili veškerou kořalku a nebili doslova již co pít, tak se mstili na zdroji jejich pití.
V tzv. bramborové válce r. 1778 stálo vojsko dlouho v M. pod velením legendárního generála Laudona. Na toto táboření se zde ještě dlouho poté vzpomínalo. Jeho hlavní tábor se rozprostíral za dnešním nádražím.
Po jejich odchodu sem přišla vojska pruského krále. V mimoňském zámku ve dnech 8. a 9. září si hlavní stan zřídil pruský princ Jindřich. Jeho vojsko bylo rozloženo na výšinách kolem Mimoně. Při svém odchodu z Mimoně vzal sebou i faráře Fischera a kaplana Ignáce Heimricha jako rukojmí. Tehdy zmizely i mimoňské pozemkové knihy.
Po odchodu Prušáků se v Mimoni opět ubytovalo rakouské vojsko a to až do jara r. 1779.
Ve francouzské vojně byli od r. 1806 až 1808 v Mimoni opět Rakušané. Roku 1813 došlo mezi polskými hulány z franc. tábora, nacházející se v Jablonném, a mezi Rakušany, tábořící u M. k drobným šarvátkám, při nichž byl zajat rakouskými husary v M. franc. poručík. V září 1813 a říjnu téhož roku procházely Mimoni a také zde byly ubytovány oddíly ruského vojska.
Roku 1850 byli v Mimoni ubytováni Rakušané.
V prusko - rakouské válce roku 1866 byla Mimoň velmi často a na dlouhou dobu významným průchodným i tábořícím místem pruských vojsk, především oddílů Labské armády, které tudy měly svůj hlavní směr ve dnech 26. - 28. dubna 1866. V té době zde byla zřízena Polní nemocnice, protože se nedaleko odehrávaly malé a střední bitvy, zvláště za Ploužnicí směrem ke Kuřim Vodám a dále k Mnichovu Hradišti. V obou posledních uvedených místech byly velmi těžké bitvy s velkým množství raněných a padlých. Po bitvě u Hradce Králové se pak tudy opět tato vojska vracela a trvala velmi dlouho až do poloviny září 1866. Vzniklé škody v Mimoni a jeho nejbližším okolí byly vyčísleny na tehdy vysokou částku přesahující 39.600 fl. (zlatých) a pro vrchnostenské území částkou 39.947 fl. Do těchto škod nebyly zahrnuty následné škody, jako jsou škody na ztracené úrodě, kontribucí a spotřebě vinných zásob. Po odchodu těchto vojsk došlo jak je všeobecně známo k uzavření míru mezi oběma stranami, což mělo blahodárný vliv i na klidný další rozvoj Mimoně. Poté byly v Mimoni již ubytovávány vojska pouze v mírové době při různých manévrech v okolí města a sice výhradně rakouských vojsk. Jednalo se prakticky pouze o rok 1894 při rakouských manévrech za přítomnosti rakouského císaře, jenž měl své sídlo v té době na zámku v Zákupech. Manévry probíhaly severozápadně od Mimoně, vlastního města se nedotkly.
Válečné události se dají přirovnat ke katastrofám, které vyvolává přímo člověk v honbě za svojí moci nad druhými. Těmto katastrofám by se dalo moudrostí zažehnat. Katastrofy přírodní však mají jiný význam a těm se dá jen velmi těžko zamezit, lze je snad moudrostí člověka zmírnit. Mezi tyto katastrofy náleží i neúrody s následnými hladomory, v lepším případě těžkým strádáním všeho živého. Takováto neštěstí potkalo Mimoň a jeho okolí dle dostupných pramenů v letech 1312, 1315-19, 1611, 1719 a 1771. Postupem doby s rozmachem vývoje poznání dochází však i projevům dalších katastrof, které byly výše uvedené doprovázeny a tím jsou choroby nejrůznějšího charakteru, které přímo zapříčinily úmrtí mnoha lidí. Tak příkladně roku 1932 zemřelo v Mimoni na choleru 114 osob. Známé jsou tzv. morové rány zvláště v 17. a na začátku 18. století.