Bohaté městečko Mimoň, jemuž roku 1854 udělil listinu stvrzující jeho dosavadní výsady, prodal i s pustým hradem Ralsko + 6 vesnic t. 1578 Bohuslavu Mazancovi z Frymburka a na Slatiňanech. Složití dědické vztahy po Bohuslavově smrti vedly nakonec k tomu, že syn Karel (ač ještě asi roku 1596 věnoval své ženě Máři Magdaleně Robenskapské na Mimoni) prodal Ralské zboží Janu Millnerovi z Mühlhausenu, císařskému radovi a sekretáři za 20.000 kop grošů českých. Jan Millner z M. k tomu r. 1604 přikoupil zbytek děvinského panství, zmítajícího se po smrti Karla z B. r. 1593 ve spletitých dědických nesnázích a sporech. Děvinská část obsahovala hrad (zámek) Děvin s poplužným dvorem Nový Hamr s hamrem a mlýnem, vsi Horní a Dolní Novina, Medný, Ostrov a Palohlavy.

Ralská část obsahovala vlastní Ralsko, Mimoň, vesnice Okrouhla, Šibeničná, Vranov, Starý a Nový Hvězdov a Novou ves u Srního potoka (dnešní Srní potok). Spolu s Ralský, zbožím koupil Millner i Svébořice, r. 1613 přikoupil od Erazima Hyršpergera ves Pertoltice a Srnovou. Z tohoto celku vytvořil Millner mimoňské panství s přirozeným střediskem v Mimoni, kterému již dříve a to 10.12.1604 potvrdil všechny jeho dosavadní výsady. V Mimoni byly v rozkvětu rozličná řemesla, která se sdružovala v cechy. Mimo jiné jsou v Mimoni a nejbližším okolí zaznamenány 3 papírny, jejichž hlavní rozmach nastal v následujících dvou staletích.
Do rukou následníků Karla z Bibr. přišla Mimoň již převážně luteránská. Pod Bibrštejny, kteří přáli Němcům, se obyvatelstvo silně germanizovalo, jistě již i pod vlivem školy, jejíž učitelé pobývali namnoze na studiích v německých městech nebo do Mimoně přicházeli z německých měst. Také Millnerové stály v protestantském táboře. Synové Jana Millnera z M. stáli na straně protihabsburské a aktivně se zapojili i proti nim. Syn Jan Milner z M. se aktivně zúčastnil i pražské defenestrace a byl později i členem deputace, jež zvala Fridericha Falckého na český trůn. Jeho bratr Petr se stal Fridrichovým vicekancléřem a po Bílé hoře s ním odešel do exilu. Proti Janovi Milnerovi ml. bylo vysláno vojsko do Mimoně, Jan však přečkal rabování zámku ukryt pod zámeckým mostem a pak uprchl, přidal se k tažení Bethlema Gabova proti císaři. Exekuci v Mimoni prováděl polský císařský oddíl 20. listopadu 1620, kdy zabil 24 měšťanů a pastora, M. vypálili.
Třetí z bratrů Millnerových Jiří, ač se ničím neprovinil, byl vězněn a po vyplacení výkupného se marně domáhal zpět mimoňského podílu.
Panství Mimoň bylo ihned konfiskováno. Císař Ferdinand jej zastavil na 12 let Janovi Hofmanovi ze Zeidleru, radovi sasského kurfiřta za jeho zásluhy a zjednání přátelství Sasko - habsburského. Právní ustanovení v dohodě z 21.7.1621 bylo sepsáno až o dva roky později a posléze r. 1626 prodáno Hofmanovi dědičně. Hofman však byl luterán a proto na svém panství nepostupoval proti protestantům.
Na nátlak císařských komisařů pro rekatolizaci byl nejdříve vypuzen luteránský farář a poté ohlášeny misie. Hejtman uzavřel na tuto zprávu panský dům a odjel. Komisaři dostavivši se 23.2.1628 svolali městskou samosprávu na radnici, zamítli žádost o poshovení a ihned započali s přesvědčováním obyvatelstva. Za dva dny se k přestoupení na katolickou víru dalo pohnout 44 Mimoňských, za 2 měsíce bylo obráceno na katolickou víru na 800 obyvatel z Mimoně a Svébořic. Svým příkladem zde působil hlavně purkmistr Mimoně Jiří Kloer (Kleer ?). Na náměstí byly spalovány luteránské knihy.
Při sasské invazi r. 1631 se v Praze ocitl také Hofman, jenž byl v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě jmění. Císařskou rezolucí z 18.5.1633 bylo mimoňské panství podstoupeno Albrechtu Valdštejnovi. Po jeho smrti byla Mimoň konfiskována po třetí. Na prosby Hofmanovy vdovy jí bylo r. 1635 Mimoň opět vrácena.
Po třicetileté válce však Mimoň velice zpustla. Z náboženských důvodů se vystěhovalo nebo uteklo mnoho řemeslníků, hlavně pak soukeníků, do ciziny. Přestože hned na počátku války bylo město velmi poškozeno, uvalili na něj Švédové r. 1642 kontribuce a posléze vydírali výpalným. Obyvatelům bylo zatěžko rychle vyhovět vysokým požadavkům. Torstenson nechal proto velmi hrubě zacházet s obecnými představiteli. Město bylo i v následujících letech ničeno častými průchody vojsk a to jak nepřátelskými, tak i vlastními.
Protože z podaných nebylo již možno získat žádných zisků, musel pozůstalý Zeidlerův syn Jan Zikmund ze Zeidlerů prodat pro značné dluhy Mimoň Janovi Putzovi z Adlersthurnu, který byl dvorním radou dvorské komory za 40.000 fl. Stalo se tak 5.1.1651.
Putz, jenž získal šlechtický přídomek de Turaguilla roku 1631, byl povýšen do rytířského stavu teprve r.1650, kdy začal budovat rovněž svůj rodový statek. Roku 1658 přikoupil ještě Břevniště a Utěchovice. V této snaze rozšíření rodového statku pokračoval rovněž jeho syn Jan František Edmund Putz z Adl., jenž získal r. 1683 ještě statek Druzcov. Kromě panství Mimoň spravoval také Podzedlice a v Praze měl dům U zlatého kapra. Putzové náleželi mezi horlivé katolíky.
Jan de Turaguilla putoval r. 1625 do Říma a odtud do Jeruzaléma ke Svatému hrobu, kam se ještě jednou vrátil v letech kolem r. 1650 spolu se svým starším synem a manželkou. Ve své závěti odkázal svému synu přání, aby postavil v M. kostel Božího hrobu s přesnou kopii Svatého hrobu, jehož plány pořídil při své cestě do Jeruzaléma již v r. 1625 a doplnil opravami plánů v roce 1650 při své druhé své cestě. Stavba Božího hrobu byla svěřena Juliu Brogiu v r. 1665 již po smrti starého pána Jana Putze z Adl. jeho starším synem. Uvedený italský architekt měl v té době přestavovat zámek a radnici v barokně- renesančním stylu (podrobnosti viz Tilleho kronika -pz.OH) V té době byla M. vyzdobena i barokními skulpturami, např. votivním sloupem na náměstí a dalšími sochami, zejména na Kostelním vrchu. Hlavní kostel byl barokně přestavěn v letech 1661 až 1663.